Věřím, že fotografie má moc vyprávět příběhy. Fotografie obyčejného každodenního života je základem mé tvorby. Silný emocionální prožitek a důraz na sociální podtext byly vždy základními stavebními prvky mé práce. Lidé, jejich vztahy, chování a projevy mě stále fascinují. V posledních letech se mi ale lidé z fotek mírně vytrácejí. Naopak, častěji se objevují drobné momenty věcí a příběhů, které se odehrávají mimo naši hlavní pozornost. Tyto nevyumělkované otisky lehce zapomenutého dne k nám zprostředkovaně hovoří jako nějaká čarodějova píseň. Je tak obyčejná, že ji bereme za samozřejmost. Její síla se nám vyjevuje, bohužel většinou, až v momentě definitivní ztráty.

Ale popořadě

S fotkou jsem si zadal velice pozdě. Až po roce 89 v devadesátých letech, kdy jsem se blížil ke třicítce. Bohužel nemám žádný příběh o tom jak jsem na základní škole fotil s Flexaretou (navrhla AI). V osmdesátých letech minulého století jsem se sice zajímal o výtvarné umění, ale stále jsem nefotil. Změna přišla až se změnou režimu. Totálně jsem přehodnotil svůj život i jeho směřování. Nejdříve jsem se vydal na cesty. Tento čas nazývám "Nomádské období". Euforie. Volný jako pták. Času jak písku na sněžných horách. Cestoval jsem po Evropě. Řecko, Italie (Řím), později Španělsko, krátce Portugalsko, Francie. Mnoho setkání s různými lidmi, mnoho příběhů. Občas jsem někde pracoval, většinou ale ne. Postupně jsem se začal učit fotit a najednou mě fotka úplně pohltila. Prostě vášeň. Toto období končí někdy začátkem roku 1994. Vracím se domů.

Teď už jsem se cítil jako fotograf.
Začal jsem obcházet redakce a nabízet své fotky. Šlo to rychle. První uveřejněná fotka, první zakázka a spolupráce s několika redakcemi. Jak jednoduché. Bylo to období kdy jsem se plácal po po různých redakcích s rozmanitými potřebami. Většinou jsem fotil černobíle a sám si vyvolával fotky. Některé redakce ale vyžadovaly barvu. Dobrá škola.

Toto období "plácání" končí v polovině roku 1996, kdy jako plnohodnotný fotoreportér nastupuji do deníku Právo. Krátce po nástupu získávám v novinářské soutěži Czech Press Photo 1. cenu v kategorii Aktualita a současně cenu ČTK. V této prestižní novinářské soutěži (CPP) budu později ještě několikrát oceněn. V deníku Právo pracuji až do konce roku 2001.

V roce 2002 ihned nastupuji jako fotograf do týdeníku Mladý Svět. Bohužel jeho postupný zánik už asi nešel odvrátit. Pracuji v něm do roku 2004. Po tomto roce jsem se stal opět nezávislým fotografem "na volné noze". Spolupracuji s mnoha redakcemi a agenturami. Osobní témata však už fotím pouze v barvě, převážně na střední formát (dvouoké zrcadlovky). V roce 2004 jsem přizván do kolektivního projektu Lithuania 24 hours u příležitosti vstupu Litvy do EU, a v roce 2008 do projektu Jeden den v České republice. Oba projekty byly zaměřeny na dokumentaci života v dané zemi. Také jsem se tehdy snažil o zvýšení svého teoretického vzdělání studiem na škole

Někdy mezi lety 2008-2010,2011 přichází období deziluze, rozčarování. Postupně omezuji svoji spolupráci s redakcema. Zjišťuji, že již nejsem ochoten podílet se na mediálním byznysu a jeho každodenním cirkusovém koloběhu. Čím dál méně fotím, až dokonce někdy kolem roku 2012-2013 přestávám fotit téměř úplně. Vytrácím se z mediálního prostředí. Fotím jen sporadicky. Z tohoto stavu jsem se dostal až s objevem kategorie "stock" fotografie. Postupně jsem začal znovu plně fotit.
Fotím. Dosud.