Když jsem žil v Brandýse nad Labem, často jsem chodil Kaštanovou ulicí.
U domů byly postaveny kóje pro popelnice. Tvárnice se časem rozpadaly a celá ta místa zarůstala městskou zelení.
Místní nájemníci z přilehlých domů svědomitě plnili kontejnery a popelnice směsným odpadem.

Občas ale někdo nějakou věc nevyhodil hned.
Většinou ji jen odložil na výstavný taras. Časem, se povalovaly kolem.
Ti, kteří je přinesli, zřejmě stále tajně doufali, že Ta věc,
se kterou strávili určitou část života, nebude ještě definitivně ukončena. Hlodala v nich neustále naděje, že někdo – kdosi,
kdokoliv – kdo půjde kolem, dá jim "novou šanci" a nový smysl existence.
Byla to těžká loučení.

Tyto věci jsem si fotil.
Občas se mi ale stávalo, že u popelnice byla další nádherná věc se skrytým příběhem. Ale jak napotvoru neměl jsem sebou foťák.
Říkal jsem si například: „Jenom si skočím nakoupit, to nebude dlouho trvat. Vrátím se, vezmu foťák a vyfotím si tě.“ Ale ouha – Ta věc
už byla fuč.

Takto jsem přišel o mnoho příběhů.